Doba kamenná tvoří více jak 99% lidské historie.

Podle současných poznatků uplynulo více, jak dva miliony let kdy Homo habilis štípal první kamenné nástroje a zbraně.  K dokonalosti štípanou industrii přivedl Homo sapiens.

Technologie výroby šípané industrie byla pro současného člověka dlouho zahalena tajemstvím. Neúnavní badatelé však postupně toto tajemství odhalovali a tak dnes není problém pro lidi, se zájmem o tuto činnost, vyrábět stejně dokonalé kamenné a štípané zbraně a nástroje, včetně nožů, tak jako to uměli ve vrcholné fázi doby kamenné naši dávní předkové.

Základem každého výrobku z kamene je samozřejmě vhodná surovina. Na otázku z čeho pračlověk vyráběl své kamenné nástroje, pravděpodobně většina lidí odpoví, že z pazourku.  V mladším paleolitu, tj. v období lovců sobů a mamutů byly odbíjeny dlouhé čepele i droboučké čepele – tzv. mikrolity a vrcholem bylo zhotovování dlouhých tenkých hrotů tlakovým štípáním. K tomu účelu bylo třeba kamene se značnou tvrdostí a dobrou štěpností. Tyto vlastnosti má vedle relativně hojného pazourku například obsidián či křišťál. Při nedostatku kvalitnější suroviny byly používány i rohovce a radiolarity, případně jiné, méně vhodné suroviny.

Naproti tomu staropaleolitické sekáče bylo možno vyrobit nejen z tvrdých minerálů, ale také z jakékoliv tvrdší horniny, ať již vyvřelé, usazené nebo přeměněné. Byl to samozřejmě i pazourek či obsidián. Vedle nich byly používány křemeny, křemence, žuly, diabasy, rohovce, čediče, ale i vápence, dolomity či zelené břidlice - ovšem i mnoho dalších. Ty nejlepší výrobky samozřejmě vznikaly z dokonale štěpných materiálů.

V knize „Vzpomínky na minulost aneb Experimenty odhalující tajemství pravěku“ (Renata a Jaroslav Malinovi, Profil, Ostrava 1982) je popsán výrobní postup takto: „Výrobce nejdříve surovinu osekal v jehlancovité jádro a na jeho základně si pečlivě připravil úderovou plochu. Od ní přitloukačem nebo odštěpovačem  (kostěná, parohová nebo dřevěná tyčinka, jež přesně přenášela tlak ruky nebo úder paličky na opracovávaný předmět) odbíjel jednu čepel za druhou. Štíhlé čepele nebo širší úštěpy považoval často jen za polotovar, který formoval dalšími údery nebo retuší (zoubkováním okraje), až vznikly vrtáčky, pilky, škrabadla, rydla, nože a j. Retuš nástroje prováděl tlakem nebo úderem na retušér – dřevěnou nebo kostěnou tyčinku. U tenkých čepelek možná vystačil s nehtem nebo se svými zuby, takto alespoň ještě do nedávna prováděli někteří naši současníci žijící vlastně na úrovni doby kamenné.“

Kámená industrie-Web .pdf